Sebeúcta
V psychologii vyjadřuje sebeúcta, nazývaná také poznání vlastní hodnoty, sebedůvěra nebo respektování vlastní osobnosti, celkové ocenění vlastní hodnoty. Psychologové obvykle považují sebeúctu za trvalou vlastnost osobnosti, přestože se běžně vyskytují i její krátkodobé odchylky. Sebeúcta se může vztahovat konkrétně na určitou dimenzi. Například: "Myslím si, že jsem dobrý spisovatel a jsem na to obzvlášť hrdý." Případně může mít všeobecný rozsah, například: "Myslím si, že jsem dobrý člověk a celkově jsem na sebe hrdý". Budování sebeúcty je pro většinu z nás náročný úkol. Mnoho lidí má se sebeúctou značné problémy.
Jaké jsou příčiny nízké sebeúcty?
Když jsme se narodili, byli jsme v očích rodičů pokladem. Jako děti jsme nemohli udělat nic špatného. Každé pravidlo má své výjimky. No 99% z nás rodiče, prarodiče či sourozenci milovali a v jejich očích jsme byli dokonalí. Pokud by tyto pocity vlastní důležitosti přetrvaly, nikdo z nás by se sebeúctou neměl problémy. Kdy se to všechno změnilo?
Změnilo se to, když jsme v noci plakávali a příliš často kvůli kolice v noci budili svých rodičů? Nebo se to stalo, když jsme náhodou rozbili nějaký cenný předmět? Bylo to něco podobného, co je naštvalo a řekli, že jsme zlí? Nebo nás nikdy nepřestali zbožňovat a způsobili jsme si to sami tím, že jsme se porovnávali s ostatními dětmi?
Mohli byste si položit tucty podobných otázek a na jednu z nich byste odpověděli kladně. Možná se vás jen zeptali, čím chcete být, když vyrostete, čímž vám nepřímo řekli: "Teď nejsi nic extra, ale pokud jednou budeš dělat něco podobného, co tvůj starší sourozenec, bude z tebe někdo."
Nebo jsme se možná od našich blízkých dozvěděli, že "samochvála smrdí" a milovat sebe sama je egoistické. Tak jsme začali naši hodnotu postupně bagatelizovat, až jsme začali věřit, že nemáme velkou cenu.
Samozřejmě, že jsme pozorovali i ostatní. Všímali jsme si, že když byly v něčem úspěšní, měli ze sebe dobrý pocit - úspěchy sebeúctu podporují a neúspěchy zas podporují opovrhování vlastní osobou.
Když nám jiní dávali komplimenty, měli jsme ze sebe dobrý pocit, a když nás kritizovali, případně jsme si jen mysleli, že by nás někdo mohl kritizovat, cítili jsme se méněcenní.
Jde o to, že v určitém okamžiku se věci změnily - buď jsme uvěřili destruktivní kritice, s jakou se setkáváme v rodinách alkoholiků, nebo jsme sami dospěli k závěru, že nemáme žádnou cenu. Porovnávali jsme se s ostatními a v porovnání s nimi jsme hráli druhé housle. Museli jsme být dokonalí, žít v manželství s tou správnou osobou nebo do ní být zamilovaní, vzdělaní, oblíbení ve společnosti, talentovaní, fyzicky přitažliví ... pokud jsme měli tyto vlastnosti nebo splňovaly tyto cíle, měli jsme ze sebe dobrý pocit. Pokud se nám to nepodařilo, cítili jsme se méněcenní.
Dokonce jsme se dozvěděli, že pokud jsme šťastní, můžeme mít ze sebe dobrý pocit a pokud se cítíme špatně, jsme smutní, osamělí, zoufalí, naštvaní či frustrovaný, pak ze sebe dobrý pocit mít nemůžeme.
Budování sebeúcty je věc, kterou děláte každý den. Třeba si uvědomit, že:
* Porovnávání se s jinými může naši sebeúctu zničit.
* Některé z našich nejlepším způsobem vytyčených plánů se prostě nepodaří.
* Jsme emocionální bytosti, naše emoce by nás však neměly ovládat, místo toho bychom si je měli raději přiznat a vypořádat se s nimi.
* Každý z nás si zaslouží mít ze sebe dobrý pocit bez ohledu na to, co dělá nebo nedělá.
* Za něco méně se považujeme jen kvůli tomu, čemu jsme se naučili věřit.
* Naše fyzické, emocionální a duchovní já si zaslouží být milované a pokud se nemáme rádi, je pravděpodobné, že nás nebude moci milovat ani jiná osoba.
* Egoisti se ve skutečnosti nemají rádi.
* Každý neúspěšný plán nebo zklamání je pro nás příležitostí, abychom:
z toho měli nějaký užitek
pohnuly se dále
poučili se z chyb
na to úplně zapomněli
to nechali tak
těžily ze zkušeností
Sebeúctu si budujete každý den. Když se vám věci:
A) podaří, jak jste si je naplánovali, budete se mít rádi a budete se považovat za dobrého člověka;
B) nezdařily a jste zklamaní, rozladění či naštvaní, tento pocit přijmete a budete se mít stejně rádi - budete se považovat za dobrého člověka bez ohledu na výsledek.
Dělejte to každý den a budete cítit, jako vaše sebeúcta roste.
Budujte a rozvíjejte zdravou sebeúctu
Zdravá sebeúcta, které se také říká sebe-ocenění nebo sebehodnocení, je důležitou osobní a sociální komoditou. Stojí za to jí budovat a rozvíjet.
Co je sebeúcta
Tři pilíře sebeúcty se dají stručně vyjádřit asi takto:
- Přesvědčení o osobních schopnostech:
"Jsem schopný se vypořádat s problémy a výzvami a ze všech zkušeností získávat sílu a moudrost. Když něco neumím, a stojí mě to za to, tak se to prostě naučím." - Přesvědčení o osobním významu:
"Můj život má smysl, je pro někoho či něco důležitý." - Přesvědčení o osobním vlivu:
"Přestože ne vždy mohu plně kontrolovat , co se mi stane, vždycky mohu rozhodnout, jak mě to ovlivní. Ve skutečnosti je toho strašně hodně, co mohu udělat pro formování svého života."
Všimněte si, prosím, velmi důležitého faktu, že zdravá sebeúcta se neodvíjí od toho, že je člověk v něčem prokazatelně lepší nebo horší, než ti druzí, nebo se tak cítí. V uvedených třech pilířích není ani vidu ani slechu po srovnávání se s druhými, ale o vnímání sebe sama: svých schopností, svého významu a svého vlivu na sebe. Budovat si sebeúctu na základě vyčnívání nad druhými je budování falešného sebeúcty. Tím nechci říci, že všelijaká ta srovnávací klání s druhými nejsou nedůležitá. Jsou. Poskytují nám totiž cennou zpětnou vazbu, jak na tom se svým praktickým chováním se vypořádat s určitými výzvami tady a teď jsme. Sekundárně vypráví i o našich schopnostech se tady a teď chovat určitým způsobem. Kromě toho, ukazují studie, zdravá sebeúcta nemá vztah k bohatství, vzdělání, místu bydlení, sociální příslušnosti, zkrátka a dobře k materiálnímu blahobytu či bídě.
K čemu je zdravá sebeúcta dobrá a k čemu ne
Sebeúcta je podstatnou pro řešení nových vnějších i vnitřních výzev a tudíž i pro rozvoj a zároveň i životní angažovanosti. Pokud nejsem pro něco nebo někoho důležitý(á), pokud můj život nemá žádný důležitý význam, tak proč bych se pro to měl snažit?
Sebeúcta je dobrá pro rozvoj osobního, organizačního či společenského života, ale je zbytečnou až překážející pro zachování jeho stávajícího stavu.
Sebeúcta je také dobrá pro utváření zdravých (stabilních vzájemně prospěšných) interpersonálních vztahů. Ukazuje se, že lidé s nízkou sebeúctou upadají do závislých vztahů, nebo vztahů poměrně nestabilních.
Pokud jste normálním a vyzrálým rodičem, jistě uznáte, že právě takové lidi či děti chcete mít. Jsou prostě skvělí. Sami řeší výzvy a problémy, se kterými se setkávají, a když je řešit neumí (a řešit je jim za to stojí), hledají, jak by se to naučili. Jistě, dělají chyby. Jsou však schopni z nich čerpat poučení a moudrost. Jsou na sebe (i své výsledky) hrdí a hned tak je něco, nejen jejich chyby ale třeba i nepochopení či dokonce nepřátelství druhých, nepoloží.
Ne každý je "normální a zralý". Někteří lidé, třeba malé děti, to ještě nemají ve svých hlavách pořádně srovnané, a sebeúctu druhých snižují, nebo rozvracejí: "Nemehlo! Šeredo!! Debile!!!" Podobně se chovají ti, kteří mají psychickou nemoc, nebo poruchu.
Jak sebeúctu budovat a rozvíjet
To nejlepší, co pro svoji zdravou sebeúctu můžete udělat, je narodit se do té správné rodiny.
Buďte dostupní, povzbuzujte, nevyžádaně se nevměšujte.
Typ citové vazby, kterou si v dětství se svými rodiči vytvoříte, dobře predikuje míru sebeúcty. Se zdravým sebevědomím souvisí jenom jeden typ citové vazby, které se říká vazba bezpečná. Pokud se tedy narodíte do rodiny, které se podaří s vámi u vás vypěstovat bezpečnou vazbu, je veliká šance, že později budete mít zdravou sebeúctu.
Abychom to mohli dělat, tak je záhodnou takovou vazbu sami mít. I to jde. To je již však trochu jiný, i když související, příběh. Vraťme se zpátky k napomáhání rozvoje samotné sebeúcty druhých.
Abyste jí mohli šířit, musíte ji mít. Pokud jí nemáte - pokud jste ufňukaní, ukňouraní, nedůvěřivý vůči sobě, svým schopnostem, osobním významu a vlivu - bude vaše úsilí neautentické a neefektivní. Nalezněte si prostředí, ve kterém může vaše sebeúcta vzkvétat, nebo ještě lépe prostředí, které vás v tom bude podporovat. Když už zdravou sebeúctu máme, můžeme jí začít rozdávat. Například lze doporučit následující konkrétní postoje a aktivity:
- Věnujte druhým plnou pozornost
Ukazuje se, že žádná pozornost, tedy ignorování druhého, je z hlediska sebeúcty daleko horší, než druhému nadávat. Nejlepším základem je plná, ničím nerušená pozornost. Věnovat se druhému jenom na půl ucha znamená demonstrovat ne zcela úplný respekt vůči jeho osobě. Multitasking si nechme do světa věcí, ne lidí. - Respektujte osobu druhého
Namísto toho, abychom se obecně vyjadřovali k osobě druhého, a to napříč časem a prostorem, jako například "Ti jsi ale kráva!", je vhodnější hovořit o konkrétním chování nebo schopnosti se v daném kontextu adekvátně chovat: "V tom a tom se ti podle těch a těch metrik nevedlo," což je hodnocení chování - nevýkonné, nebo neefektivní. "Možná, že se v tomhle neumíš ještě správně (výkon, efektivita) chovat," což je hodnocení schopností se slůvkem "možná". Těžko můžeme s jistotou tvrdit, zda to umí, nebo ne. - Vyhledávejte to, co se druhému podařilo a pak jej za to upřímně oceňte
V managementu, a ostatně také v rodinách, začneme s druhým často mluvit, až když něco podělá. Jsme přímo posedlí monitoringem negativních odchylek od žádoucího stavu. VELMI doporučuji k tomu přidat průběžné úmyslné vyhledávání a oceňování toho, co se druhému podařilo. Nechápu, jak může manažer zaměstnávat někoho, komu se každý týden nic mimořádného nepovede. Ale možná, že je to jenom mizerný manažer, který si toho ani nevšímá. - Nechte být druhé lidi, alespoň občas, sami sebou
Společenské, organizační či rodinné konvence jsou důležité. Důležitější jsou lidi, kteří je utvářejí. Nechte být tedy lidi, přinejhorším alespoň občas, sami sebou. - Ptejte se, co druzí chtějí
Před vlastním negativním hodnocením chování druhých je určitě na místě uvážit zeptat se, co tím chováním druhá osoba vlastně chtěla dosáhnout. Například je docela možné, že druhá osoba svým, podle nás idiotským chováním, chytře sledovala úplně něco jiného, než jsme si my domnívali. Například nás docela často rozčiluje chování (včetně výroků) některých politiků. Na zem by nás mělo vrátit vědomí, že vlastně nevíme, co tím vlastně doopravdy sledují. Pokud nás totiž chtějí naštvat, tak je na místě uznat, že se jim to daří docela dobře. Nepředpokládejme, že víme co chtějí, a to aniž když jsme to druhé osobě řekli. Například jsme zadali úkol "Uklidit ten bordel." A daná osoba se chovala tak, že to k odstranění bordelu nevedlo. Předpoklad, že se tak chovat chtěla, je iluzí. Nepředpokládejte tedy, ptejte se. A pak naslouchejte. - Naslouchejte
Nemyslím tím "poslouchání" slov, ale pečlivé naslouchání s vnímáním paralingvistických a neverbálních projevů s cílem pochopit druhého. - Vysvětlujte
Je jasné, že v krizi, a v souvisejícím aktuálním nedostatku času nemá vysvětlování zásadní význam. Někdy tuhle správně převrácené priority přenášíme i do běžné praxe. V běžném životě je však důležitější vysvětlovat naše postoje, paradigmata, úsudky, úmysly než štěkat příkazy. Již při samotném vysvětlování se totiž stává, že my sami zjistíme, jak je naše vysvětlení vachrlaté. Většinou se to dozvíme, až když nasloucháme zpětné vazbě. - Sdílejte
Předávání názorů a myšlenek druhým a jejich naslouchání je sdílení. Pokud jste manažerem, rozhodně s tím musíte začít sami. Pokud budete tutlat své názory a myšlenky, většina druhých, samozřejmě že až na ty rebely, vás napodobí: budou si je nechávat pro sebe. - Věřte v kapacitu druhých, a tuto víru demonstrujte
Možná, že "to" druzí zatím ještě neznají, neumí. Věřte tomu, že kdyby chtěli, tak to zvládnout. - Osobně se angažujte do rozvoje druhých
Možná, že jste nakonec spolu s druhým došli k závěru, že ta druhá osoba na "tohle ještě nemá". Možná, že na to ani nechce mít, možná ale, že chce. Tohle rozhodnutí není vaší věcí. Zeptejte se. Ujasněte si to. Pokud chce, můžete druhému podat pomocnou ruku. Minimálně jej či ji povzbudit a formálně, nebo neformálně sledovat jeho nebo její pokrok. - Neuvázněte v katastrofických předpovědích o druhých
Občas na základě empirických pozorování či výpočtů docházíme ke katastrofickým předpovědím. Máme k tomu důvody. Lze dokonce slušně předpovídat i chování velkého vzorku lidí. Jednotliví lidé se takovými předpověďmi neřídí. Vždycky nás něčím překvapí. Nejen negativně (oblíbený lidský faktor), ale i pozitivně. To není výmysl, to je potvrzený fakt. Je tudíž moudré pracovat s fakty a nemyslet a nemluvit nesmysly a katastrofické předpovědi o lidech typu "Einsteine, z vás jaktěživ nic pořádného nebude", "Na tohle Ty (nikdy) nemáš", nebo "Nejsi tím typem člověka, který by tohle mohl (někdy) zvládnout" zcela vytěsnit ze svého uvažování. Tyhle výroky druhého člověka spíše sráží, takže mají tendenci se sebepotvrzovat, než napomáhají tomu, aby nás mile překvapil.
Shrnutí
Zdravá sebeúcta je nesmírně důležitou pro řešení nových problémů a výzev, se kterými se setkáváme, pro rozvoj osobnosti, organizací, společnosti, a pro rozvoj celého života. Je záhodno jí mít.
Existují určité zásady, které víceméně vyplývají je její definice, jak si jí vybudovat. Není to však až takovou soukromou věcí, jak by se mohlo na první pohled zdát. "Sebe sama," říká se, "nacházíme v očích druhých."
Proto je na místě pomáhat druhým, aby sebeúctu také měli. To není konkurenční zápas, ale společné úsilí o rozvoj a pokrok. Aby se nám všem dařilo lépe.